Historie

V různých listinách, pojednávajících o vzniku chrámu Páně v Újezdě, čteme neurčité:

Kostel a fara v Újezdě byly od nepaměti. Asi na pravou cestu, zjistiti aspoň přibližně rok jejího založení, uvádí nás zápis ve farní kronice Protocollum domesticum, psané od r. 1695 (str. 163), jenž zní: Aujezdský chrám Páně ke cti apoštolských knížat sv. Petra a Pavla stojí 900 let.

Zápis tento je z 18. října 1798, a z toho možno usuzovati, že dům Boží byl postaven kolem r. 898, tj. v dobách prvního křesťanství, jež u nás šířili sv. bratří věrozvěstové Cyril (Konstantin, zemřel 14. února 869) a Metoděj (zemřel 6. dubna 885), a jejich žáci – kněží a jáhnové. Potvrzuje to také ta okolnost, že věrozvěstové, procházejíce naší vlastí, rádi zasvěcovali kostely apoštolským knížatům, že šli také naším krajem, dosvědčují nízké kamenné kříže Cyrilo-metodějské v blízkých osadách: v Otmarově, v Praci a v Podolí. Ještě více to zdůrazňuje okolnost (dle Středověkého S. Moraviae hist 1710 str. 52), že svatí bratří – vlastně jen svatý Metoděj, vysvětiv za přítomnosti knížete Svatopluka 29. června roku 884 chrám svatého Petra v Brně, obrátil své kroky do místa, ležícího 4 km východně od Brna, kde byl v posvátném háji uctíván Bůh války Túr, a konal v okolí Chrlic sv. misie, jež byly velmi účinné. Sv. Metoděj zanechal arcidiecési, byv jmenován papežem Hadrianem II. arcibiskupem říše Velkomoravské a Pannonie, znamenitě a moudře uspořádanou. Jeho 200 žáků, kněží a jáhnů, šířilo a rozsvěcovalo světlo víry Kristovy v témž počtu kostelů a farních obvodů. Jest nasnadě usouditi, že kostelů v krajích úrodných, v blízkosti arcibiskupského sídla Velehradu, jako na Kroměřížsku, Olomoucku, Vyškovsku, Brněnsku, bylo jistě více, než v krajích vzdálenějších. O těchto mluví tradice jako o četných kostelích Cyrilo-metodějských.

Kostely byly, až na katedrální chrám velehradský, malé, dřevěné, a byly zničeny kolem r. 907-908 maďarskými hordami.

Píše-li se v domácím protokole farnosti újezdské, že také v Újezdě existoval farní kostel ve 14. století, což vyplývá z dekretu Dětřicha, biskupa olomouckého, z r. 1301, jejž podepsali dva kaplani, Martin a Mikuláš z Újezdu, jest míti za to, že to byl již kostel nový. A také skutečně již v roce 1318 činí se zmínka o románském kostele újezdském, postaveném na místě kostela zbořeného. Však ani tento kostel nemohl pojmouti stále vzrůstající počet farníků. Tomu chtěl odpomoci farář Janovský (1695 -1713) postavením kaple sv. Antonína Paduánského na vrchu Chřiby nad Újezdem (v roce 1703), by se v ní mohly konati bohoslužby. Měl na mysli rozšíření nebo přestavbu chrámu Páně. Však ani kaple neposkytla toho, co od ní očekáváno. Byla v r. 1785 z rozkazu císaře Josefa II. zavřena, r. 1814 úplně zbořena, a teprve v roce 1863 v nynější podobě vystavěna.

Jak z počinů pp. farářů, Janovského a Koutného (1779-1796), je zřejmou, v mysli farníků udržovala se touha: Postaviti nový chrám, který by svou prostorností počtu farníků vyhovoval. Obrátili se proto v r. 1839 na knížete arcibiskupa olomouckého, jako patrona kostela, s prosbou o stavbu nového kostela. Tehdejší arcibiskup Maxmilian Josefe L. B. Somerau-Bekh, jako patron, s největší ochotou a laskavostí přání farníků vyhověl. Sám na urychlení stavby naléhal, celou akci hmotně co nejvíce podporoval a o průběhu stavby osobně se přesvědčoval, jak to zvláště učinil počátkem r. 1847, kdy stavba blížila se svému zakončení. Dozorem nad stavbou pověřil tehdejšího faráře, P. K. Budaře (1844-1849). Poněvadž v té době jednalo se již o přenesení patronátu kostela z Olomouce do Brna, z pověřeni dosavadního patrona a s delegací konsistoře odebral se pan farář do Rajhradu a požádal vdp. opata a preláta benediktinů, P. Victora Schossara, o benedikci – požehnání kostela.

Slavnostní tento akt vykonán 19. září 1847. Chrám se dále upravoval a zdobil a v roce 1850 výzdoba skončena.

V roce 1852 přešel patronát na biskupa brněnského, jímž v té době byl Ant. Arnošt hr. Schaffgotsche. Ten vykonal 22. září 1852 slavnostním způsobem vysvěcení nového, již zařízeného chrámu Páně. Tím se dostalo farníkům újezdským prostorného domu Božího, který zvláště za posledních 35 let dosáhl své skvělé vnitřní výzdoby a zevně hleděno k tomu, aby důstojnost místa byla zachována.

Chrám, jenž svojí lodí směřuje od východu k západu, má krásný hlavní oltář, v němí jsou uloženy posvátné relikvie, přinesené z Říma. Před jeho stupni je uložen základní kámen z černého mramoru s letopočtem 1847 a nápisem: M. AE. V. B. – tj. Maxmilianus AEdificavit Victor Benedixit. (Maxmilian postavil. Viktor požehnal). Za oltářem je krásné barevné velké okno, na němž jsou zobrazeny postavy patronů kostela sv. Petra a Pavla (Dar farníků na poděkování za ukončení války v r. 1914 – 1918 na paměť jejich drahých, ve válce padlých.)

Nad obloukem nad kněžištěm je nástěnný obraz sv. Václava, zdařile namalovaný akad. malířem Pepou Mácou. Na straně evangelní jsou krásné oltáře P. Marie Lurdské, P. Marie růžencové a sv. Josefa a sv. Isidora. Sakristie chová ve velké skříni, účelně zařízené, krásná mešní roucha, z nichž některá jsou vysoké umělecké ceny.

Ve správě farnosti, pokud bylo možno z listin po ruce jsoucích zjistit, vystřídalo se do roku 1909 celkem 32 farářů.